Zajímavá místa Odoleny Vody, díl 3.
Vážení čtenáři,
V prvním díle jsme se věnovali hradišti ve Velkém háji. Dnes bychom vydali za památkou výrazně mladší a tou jsou pozůstatky po zrušené vlečce mezi Odolenou Vodou a Úžicemi. Trať byla vybudována v roce 1882 a sloužila vodolskému cukrovaru. Vlečka byla zrušena v 50. letech 20. století. Pokud chceme začít hezky od začátku, musíme se vydat do Úžic, kde mezi přejezdem u cukrovaru a nádražní budovou najdete výhybku do Odoleny Vody. Pokud by se po ní vlak vydal, ujel by celých 180 metrů, než by ho zarazilo ukončení kolejí, tzv. štrunc.
Po té vlečka křížila ulici Hlavní, vedla podél Pražské ven z Úžic. Podél silnice na Vodolku pak vedla z leva, kde po ní zůstal pás zeleně. U Hornopostřžínského potoka nalezneme zarostlé zbytky opěrek mostku. Přibližně 300 metrů před rybníkem Jordán byl přejezd, silnice se dostávala na druhou stranu trati. Dnes po něm zbylo pověstné vynášecí esíčko, postrach rychlých řidičů. Po té vlečka minula rybník a překřížil cestu k historické vodárně u něj, dnes cestu do autocampu. Zde můžeme v povrchu cesty vidět podkladní kameny. V zahrádkářské kolonii po ní zůstal průjezd, který se před pár lety povedlo zpřístupnit. Po té začala trať stoupat k Vodolce ve stopě dnešní pěšiny ústící v ulici u Stuh. Od tohoto bodu začíná dodnes výrazný, cca 400 metrů dlouhý a místy až 5 metrů vysoký násep, tzv. pešuňk, který lemuje celou historickou část dolní části města. Násep je zachycen relativně záhy po realizaci na historické fotografii, kde je díky místnímu bílému slínu, ze kterého byl navršen, pěkně patrný.
V prostředku náspu trať křížila silnici na Velkou Ves, kde je nejzajímavější a nejpatrnější pozůstatek této stavby a to dva kamenné pilíře původního mostu. Pilíře jsou vyzděny z místního kamene a jejich rohy jsou tzv. armovány pískovcem. Na pilířích se nalézala jednoduchá ocelová nýtovaná mostovka, která již dávno skončila ve šrotu.
Další přerušení náspu je na konci ulice Pod Tvrzí, kde byl násep přerušen při výstavbě kanalizace v 90. letech. Dále trať pokračoval až do dnešní ulice Lipová, kde skoro až u křižovatky s ulicí Hlohovou byla tzv. úvrať. Zde musela obsluha vlaku přejet výhybku a nacouvat do cukrovaru, anebo zajet lokomotivou napřed za předpokladu, že celou cestu couvali. Úvrať končila do skály vytesaným, několik metrů hlubokým zářezem. Kolejiště cukrovaru i se zmiňovanou výhybkou je zachyceno na přiložené fotografii.
No a kdo chce mít výlet po zbytcích železnice kompletní, musí vyrazit do Liberce, do železničního muzea. Tam nalezne to nejcennější, co z vlečky zbylo, a to samotnou lokomotivu. Jedná se o stroj
pojmenovaný po tehdejším majiteli cukrovaru Adolfovi Friedrich z Riese dnes poměrně nepopulárním jménem Adolf. Místní ho nazývali familiárně Adolfek. Vyroben byl Locotivfabrik Krauss Et Co.
München – Linz. Jedná se o typ XLVa (45a) s výrobním číslem 1004. Výhřevná plocha kotle je 54,4 m2 s tlakem 12 barů. Objem vodojemu je 3,2 m3 a zásoba uhlí 1,3 tuny. Lokomotiva disponuje výkonem 150 kW, v roce 1983 byla zrenovována LK ČD Liberec a znovu pak v roce 2003 DKV ČD Liberec.
Závěrem ještě trocha současnosti. V rámci VIZE města proběhly snahy o zpřístupnění náspu, ale tato aktivita se setkala s velkou nevolí majitelů přilehlých parcel, kteří by takto přišli o soukromí. V letech 2017 až 2018 město nechalo vypracovat projekt cyklostezky v úseku ulice Do Struh – Úžice, na který po náročných jednáních s majiteli přilehlých pozemků i získalo stavební povolení. Nyní se pravděpodobně čeká na vhodný dotační titul.
Tomáš Lohniský
